Kavárna Divadla Kámen, leden až listopad 2021, kurátorka Lucie Váchová
Vítejte na improvizované komentované prohlídce mých fotografií představených na malé výstavě v Divadle Kámen na Pražské Invalidovně, kde fotky visely od konce ledna do poloviny listopadu 2021. Tahle netradiční forma "prohlídky" je určena především těm, kteří se nemohli přijít na výstavu podívat osobně a přitom by si ji rádi prohlédli, a vychází ze zkušeností celkem 15 reálných komentovaných prohlídek, které se uskutečnily především v době, kdy byl kvůli koronavirové epidemii prakticky zlikvidován jakýkoli běžný kulturní život.
S lidmi z divadla, kteří mi tuhle výstavu umožnili, jsme se domluvili, že pro výstavu vybereme fotky, které se nějak vážou k dlouhodobému projektu Pražské domy, jenž je divadlem už léta organizačně zastřešován. Původní pracovní název výstavy byl proto "S Pražskými domy za zády", což celkem věrně popisuje běžnou situaci na pravidelných vycházkách Pražských domů, kdy kunsthistorik Jakub Synecký zasvěceně hovoří o historii a podobě jednotlivých domů (domy poznáváme postupně podle jejich čísel popisných), kolem něho stojí pozorně naslouchající lidé a okolo celé té skupiny přecházím já s foťákem, připoslouchávám výklad a hledám zajímavé náměty k focení, které ne vždy mají s prohlíženými domy něco společného. Důležitá je skutečnost, že díky těmto vycházkám jsem donucen vždy na cca dvě hodiny zvolnit, zůstat delší dobu na stejném místě a soustředit se na to, co je kolem nás právě k dispozici. Vystavené fotografie pro mne nejsou moc typické, při vycházce se dá jen těžko uplatnit třeba moje oblíbená velmi dlouhá expozice nebo práce s filtry; na této výstavě tedy uvidíte vlastně obyčejné momentkové fotky, které může udělat naproto každý i bez speciálního vybavení. Ke každé zde prezentované fotce se pokusím krátce vysvětlit, jakou má vazbu na Pražské domy a jakým způsobem jsem ji pořídil. Reálně bylo v Divadle Kámen vystaveno 9 fotografií většinou formátu 70x50cm, návštěvníkům jsem na počítači ještě promítal 7 dalších fotek, které měly pouze on-line podobu; do výstavních prostor by se jednak nevešly a navíc v době instalace výstavy byla taková epidemická situace, že i možnosti vytvoření nových autorských tisků byly omezené. No a speciálně do této prezentace jsem pak na samotný závěr přidal jako mimořádný bonus ještě 2 další obrázky, které návštěvníci výstavy (kromě přece jen trochu mimořádné "dernisáže" 10 listopadu) neviděli dokonce ani na obrazovce počítače.
První fotku si zatím dovoluji (jako "nultý exponát") neočíslovat a zatím ani nepřipojím její název, protože se k ní ještě na závěr prohlídky vrátíme. Zatím ji využiji jen jako ukázku místa, kde jsme se s Pražskými domy poprvé fyzicky setkali. Bylo to právě zde, na louce pod pěší lávkou přes Berounku, v Dobřichovicích, kde bydlím. Právě zde se totiž uskutečnila v srpnu 2015 tradiční akce Piknik na konci léta, kterou Pražské domy každý rok pořádají a spojují ji s procházkou po nějaké historicky nebo architektonicky zajímavé oblasti. Tehdy jsem byl na akci pozván jednou známou pražskou průvodkyní, která si občas chodila číst na můj blog především mé články o tzv. Pražských drobnůstkách. Sice nejsem zrovna "piknikový typ" a chvíli mi trvá, než si zvyknu na doposud mně neznámé lidi, takže jsem byl zpočátku dost nervózní, ale pak jsem zjistil, že informace od průvodce Jakuba jsou výborným základem pro další vlastní poznávání a lidé ve skupině příznivců jsou moc fajn, takže jsem se k již dlouho zformované skupině připojil a od té doby se s nimi účastním jejich akcí (tedy kromě pikniků, které, myslím, už splnily svou historickou seznamovací roli :-)).
Když jsem výstavu připravoval, rozhodl jsem se, že součástí nebudou jen fotografie, které vznikly bezprostředně na vycházkách s Pražskými domy, ale i ty, které jsou s tímto projektem svázány volněji. Dá se říct, že na výstavě jsou fotky, které by bez Pražských domů nevznikly; mohly být pořízeny třeba během cesty na vycházku či z vycházky, případně v okamžiku, kdy jsem se na stejné místo s nějakým odstupem vrátil v jiných podmínkách a někdy i s lepším vybavením. První fotografie ale vznikla opravdu přímo na vycházce, kterou jsme věnovali komplexu Emauzského kláštera. Náš průvodce Jakub totiž potkal během vycházky svou známou, která v Emauzích provází, a ta nám nabídla možnost původně nezamýšlené prohlídky kostelní půdy. Dostali jsme se tedy do prostor, kde je k vidění nejen "odvrácená strana" kostelní klenby, ale i jedinečný betonový krov, který byl vystavěn po zničení původních věží a střechy během amerického náletu 14. února 1945. Přiznávám, byl jsem tou půdou tak nadšený, že jsem nějakou dobu ani moc neposlouchal historický výklad, což se mi děje jen zcela výjimečně, především proto, že každá vycházka je unikátní a kdo ji vynechá nebo je během ní nepozorný, k repríze už nedostane příležitost. Ale pevně věřím, že se ještě někdy na tohle místo s fotoaparátem dostanu, abych mohl použít i stativ a fotit v těch nejodlehlejších, nejtmavších a nejzaprášenějších koutech půdy. Snad mě ty úzké betonové chodníčky unesou a já nezpůsobím vahou své osobnosti chrámu podobnou katastrofu jako kdysi na sklonku války pětisetlibrové zápalné pumy.
č.1: Triangles (2016) - půda kostela Panny Marie, svatého Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa, komplex Emauzského kláštera, Praha
I druhá fotka vznikla přímo na vycházce. I když kostel Nejsvětější Trojice v Podskalí není daleko od Emauzského kláštera, trvalo nám při naší rychlosti postupu více než rok, než jsme těch několik ulic s notnými zacházkami podle vzrůstajících popisných čísel prošli. Na konci jara 2017 jsme se dostali do Trojické ulice, kde jsme si podrobně prohlédli i interiér kostela. Mě však zaujalo jedno zákoutí z přilehlé zahrady: Reliéf s Madonou a Ježíškem je zabudovaný do nárožní zdi a okapová roura a pracovní nepořádek okolo jen dotvářely pozoruhodné zátiší, které tehdy fotili skoro všichni, kteří prošli kolem. Není divu, že je v tak nevlídném zákoutí zapotřebí dostatek mateřské lásky a ochrany, protože na malé děťátko - byť svaté - v něm mohou číhat všeliká nebezpečenství.
č.2: Neboj, synáčku, já tě nedám (2017)
Zahrada kostela Nejsvětější Trojice v Podskalí, Trojická ulice, Praha
Protože cestovat po železnici na trase mezi Dobřichovicemi a Prahou je někdy zážitkem, který zvedá krevní tlak, občas raději jezdím na pražskou vycházku o jeden či dva vlaky dříve, než by tomu bylo v případě, že by dopravu zajišťovaly (místo těch českých) třeba Japonské dráhy. Když pak ovšem takový dřívější vlak jede nečekaně načas, může se stát, že v Praze nemusím hned spěchat na metro nebo tramvaj a můžu se po nádraží v klidu porozhlédnout a - je-li co - třeba i fotit. Tenkrát mě při cestě na sobotní vycházku s Pražskými domy zaujala lesklá keramická stěna jednoho ze tří nádražních podchodů propojujících hlavní budovu s jednotlivými nástupišti. Ve stěně se zrcadlil okolní ruch, k dispozici tu bylo i několik druhů osvětlení - to standardní zářivkové, barevné světlo jakési reklamy a taky denní světlo stékající po schodech z perónu. Tak jsem tohle klíčové místo více než hodinu okupoval a fotil jsem skoro všechny zajímavé kolemjdoucí, kteří se dostali na vyhlédnutou osvětlenou scénu. Nakonec můj soukromý konkurs vyhrál jakýsi vysoký mladík s velkým batohem a vznikla fotografie, která nakonec díky nápadu paní kurátorky dala během instalace celé výstavě finální jméno.
Vypadá to ovšem, že to byla jedna z posledních příležitostí vytvořit takovou fotku: Jak se nádražní podchody modernizují, staré keramické dlaždice se postupně nahrazují modernějším obkladovým materiálem, pohříchu nelesklým, takže podobná fotka už zanedlouho na "hlaváku" vyfotit nepůjde. Mimochodem, České dráhy by mi měly poděkovat za kvalitní reklamu, protože některé dlaždice byly v reálu pořádně zašpiněné, což jsem bohužel - nemaje při ruce to správné vybavení, kterým by to šlo otřít během pár vteřin - nemohl napravit přímo na místě, ale musel jsem následně udělat náročnou čistící retuši v počítačové postprodukci, což byla docela piplačka :-).
č.3: Začátek velké cesty (2019) - Podchod Hlavního nádraží v Praze
Když jdu naopak už z některé vycházky po Novém Městě vpodvečer domů, většinou procházím úplným centrem Prahy, přejdu Václavské náměstí a pokračuji směrem k nádraží. Občas se tak dostávám i do Pasáže U Stýblů (bývalá pasáž Alfa), kde sídlíval za svých nejslavnějších dob Semafor a kde bylo v podzemí i nejmodernější české kino. Dnes po divadle ani po kině téměř nic nezbylo, ale zůstal aspoň zajímavý strop pasáže. No a já jsem si vymyslel, že kdyby stropem procházelo denní světlo a zároveň byly rozsvícené elektrické kulové lampy, visící ze stropu na dlouhých kabelech, mohlo by to při pohledu kolmo vzhůru vypadat pěkně, protože by se žlutá koule zajímavě zabudovala do struktury stropní konstrukce. Ukázalo se ovšem, že příležitostí, kdy žluté světlo svítí i ve dne, není mnoho, a když už se jednou všechny světelné podmínky vyplnily zároveň v týž okamžik, bohužel na klíčovém místě přímo pod světlem stál vánoční stánek, který tamější prodejce kupodivu nebyl ochoten kvůli mé fotografii přestěhovat. Až při jedné květnové bouřce přišly nad střed Prahy tak černé mraky, až na to automat uvnitř pasáže zareagoval rozsvícením světel, a když bouřka za chvíli skončila, prosklený strop se opět rozsvítil jasným denním světlem a tato světelná konjunkce ještě nějakou vydržela, než automat elektrické světlo zase vypnul. Já byl shodou okolností na místě (schoval jsem se v pasáži před deštěm) a mohl jsem tentokrát fotit přesně v pravý čas z toho správného místa.
Když jsem pak poprvé tuhle fotku předvedl na výstavě, byli z ní návštěvníci docela nadšení. Jen musím popravdě dodat, že si většina z nich upřímně myslela, že jsem do stropní konstrukce přidal slušivé žluté kolečko vyrobené ve Photoshopu, což je práce asi tak na dvě minuty, a ne, že jsem kvůli tomu chodil skoro tři čtvrtě roku zkusmo do Stýblovy pasáže, jestli to tam náhodou právě nevypadá tak, jak jsem si to předem "od stolu" vysnil.
č.4: Slunce z pasáže (2019) - Pasáž U Stýblů u Václavského náměstí, Praha
Jen pro ilustraci přidám i záběr, ze kterého je patrné, jak vypadá uspořádání světel v pasáži z jiného úhlu, abyste měli lepší představu, jak fotografie vznikla:
Pražské domy kromě regulérních vycházek - aktuálně po Novém Městě pražském - pořádá občas i výlety do jiných částí Prahy po stopách zajímavé architektury nebo různorodých výtvarných děl. Tak jsme na podzim roku 2019 zavítali i na sídliště Pankrác, kde jsme si prohlédli řadu dochovaných sídlištních plastik. Mne upoutal tehdy čerstvě dokončený mrakodrap s názvem V-Tower, a tak jsem se v týdnu po víkendové procházce na pankrácké sídliště ještě jednou vrátil v lepších světelných podmínkách a pořídil jsem tam následující fotografii, kde to "véčko" zmíněné v názvu mělo být dobře patrné. Za tuhle fotku jsem shodou okolností dostal pochvalu od svého známého - odborníka na focení z dronu, ale zároveň jsem dostal i výtku, že bych přece měl vědět, že se v této lokalitě dron nemá kvůli jakýmsi mně neznámým pravidlům vůbec používat. Tak jsem musel s pravdou ven a přiznat se, že nejde o fotku z výšky, ale naopak z chodníku, jen je pečlivě zvolený výřez, aby nebyl vidět kontext a nebylo na první pohled poznat, že fotka je otočená vzhůru nohama. Nu, když nemáte dron a nejste horolezec, musíte si prostě umět pomoct :-).
č.5: V Tower (2019)
Stejnojmenný obytný komplex na Pankráci, Praha (otočeno o 180 stupňů)
Když se vracím z procházek s Pražskými domy, dostanu se občas až k Národní třídě a tedy k úplné hranici Nového Města. Poblíž stanice metra Národní třída je na začátku Vladislavovy ulice několik zrcadel, které odrážejí pouliční cvrkot a já mám ta zrcadla nedaleko od Kafkovy hlavy - mimochodem mezi turisty a fotografy velmi oblíbené kvůli různorodých odrazům světla v neustále se proměňujících lesklých segmentech - docela rád, protože jsou to jedna z mála zrcadel, které mě dokážou stále ještě zobrazit jako vysokého a štíhlého junáka. Ano, ta mírně rozkročená osoba v tmavém oblečení vpravo na snímku jsem já osobně, což je u mne opravdu netradiční záležitost, protože se fotím extrémně nerad, a tedy jen vzácně. Jak vypadám ve skutečnosti, si můžete odvodit z podoby analogicky zeštíhlené červené dodávky, která v okamžiku expozice projížděla kolem a dostala se do záběru. Prostě, do ztepilého štíhlého junáka mám opravdu daleko, asi tak daleko, jako má mastodontní podnikatelská červená dodávka v pozadí do designového prťavého autíčka, do kterého se na fotce převtělila.
č.6: Autoportrét z Národní (2019)
Zrcadla ve Vladislavově ulici poblíž stanice metra Národní, Praha
Jak už jste si mohli všimnout třeba u fotky č. 4, některé motivy na fotce si musím vysloveně "odchodit", vracím se na dané místo v různých podmínkách a v různých denních dobách a nedám pokoj, dokud výsledek není takový, jaký si ho představuji. Takové to bylo i s místem ve Vodičkově ulici v centru Prahy. Začalo to tak, že jsem trávil prakticky celý týden od rána do večera na FotoškodaFestu v Langhansu, kde jsem absolvoval kolotoč fotografických přednášek, workshopů a výstav, a při jedné z přestávek jsem si o pár domů vedle vyhlédl výlohu tamější restaurace, kde byly tři velké kovové tanky na pivo, ve kterých se odrážel život ulice s okolními chodci a projíždějícími tramvajemi. Od té doby jsem se k těm lesklým pivním tankům vracel v různou denní dobu a v různé dny v týdnu a zkoušel jsem na nich zachytit zajímavé odrazy, ale pořád to nebylo ono. Až jsem tudy jednou procházel cestou z vycházky s Pražskými domy při cestě z Karlova náměstí, počkal jsem si na tu správnou konstelaci (projíždějící tramvaj nesměla chybět) a fotka byla aspoň přibližně taková, jakou jsem si ji představoval, dokonce i s kýženým "vírem" na chodníku (já aspoň když jdu občas po pražských chodnících z některé z hospod, v nichž jsem popil dobrého piva, podobné víry potkávám a nestíhám se jim vyhýbat, což pak činí na okolí mylný dojem, že se pod vlivem alkoholu potácím, ale věřte mi - za to můžou ty podivné uliční víry!). Však není náhoda, když o sobě říkám, že jsem pomalý fotograf: Tenhle záběr mi trval skoro tři měsíce a asi šest nebo sedm návštěv stejného místa. Kdybych byl dobrý fotograf, trefil bych to možná napoprvé, ale mně to prostě trvá.
Mimochodem, při jedné komentované prohlídce v Divadle Kámen mi přímo Jakub Synecký, znalec Prahy, pražských domů ale i pražských hospod, nevěřil, že je fotka pořízená v těch místech, o kterých jsem při komentované prohlídce mluvil, protože "tam žádný pivní tanky nejsou". Nějakou dobu jsme se snažili najít usvědčující záběr na internetu, ale bez úspěchu. Tak nám nezbylo nic jiného než nasednout na Invalidovně na tramvaj č.3 a nechat se - v té nejintenzivnější fázi covidové epidemie a na hranici zákazu nočního vycházení - dovézt do Vodičkovy ulice, vyhledat příslušnou výlohu zavřené restaurace a ověřit si, že jsou pivní tanky doposud na svém místě. Od té doby oba víme, že fotka byla pořízena u domu čp. 709 ve Vodičkově ulici. To jen pro přesnost :-).
č.7: Praha v pivním tanku (2020) - Vodičkova ulice, Praha
Když jsme výstavu instalovali, bylo jasné, že do prostoru kavárny se vejde jen osm fotek, takže z mých připravených deseti kousků budeme muset dva vyřadit. Když jsme se dohodli s paní kurátorkou, že to bude mimo jiné i následující fotka pořízená přímo na jedné specializované letní poznávací vycházce Pražských domů na Olšanských hřbitovech, trochu jsem u toho výhrůžně koulel očima, protože tuhle fotku jsem na výstavě mít chtěl, ale musel jsem chtě-nechtě uznat, že tematicky nejvíc vybočuje z řady. Nakonec ale manažerku divadla, paní Helenu Macháčkovou, které si celou tuhle výstavu (ještě jednou moc děkuji!) vymyslela, napadlo, že by bylo možné pověsit fotku stranou od ostatních - do čela chodby, kde by mohla díky svému "kamennému námětu" fungovat samostatně. Při komentovaných prohlídkách si proto vždy děláme malou procházku z kavárny až na konec chodby, abychom odloučenou fotku aspoň slovně připojili k ostatním vystaveným fotkám.
Tahle fotka byla pořízena v tu nejhorší možnou dobu, kdy všechny fotografické příručky svorně radí: Hlavně proboha tou dobou nefoťte! Koupejte se, opalujte nebo popíjejte ledové nápoje, ale nefoťte. Kdy to je? V horkém létě v přímém slunci těsně po poledni prostě podle všech obecně přijímaných pravidel není možné udělat dobrou fotku. Já si ale myslím, že to není tak docela pravda, slušnou fotku je možné pořídit VŽDY, jde jen o to umět vybrat vhodnou formu a přizpůsobit se podmínkám.
Když jsem šel na sraz naší skupiny, cestou jsem na jednom starém a již vlastně anonymním náhrobku spatřil malou umělou barevnou kytičku, což mi přišlo jako moc pěkné drobné lidské gesto; však právě ti neznámí a dávno zapomenutí nebožtíci možná potřebují aspoň drobnou známku zájmu víc než ti, kteří mají někoho, kdo se o jejich hroby poctivě stará. Snímek jsem udělal s extrémně nízkou hloubkou ostrosti, abych co nejvíc rozmazal pozadí, kde prosvítaly další hroby a stromy, kterými probleskovalo světlo. Snad i tahle fotka se dá brát jako určitá známka zájmu a malá "fotokytička" pro neznámého nebožtíka.
č.8: Tak tichá vzpomínka... (2019) - Stará část Olšanských hřbitovů, Praha
Teď se opět z chodby vrátíme zpět do kavárny a naši malou pouť po reálně vystavených fotkách zakončím opět u fotografie, u které jsme naši prohlídku začínali. Je to fotka svými rozměry největší (100x62cm), jediná ze všech má zmatněný povrch (takže se neleskne jako ostatní fotky v klipech pod plexivrstvou), je adjustovaná v pevném rámu a má i čestné místo na největší stěně nad kavárenským gaučem. Byla pořízena loni v lednu, kdy jsem se naopak jel předem podívat na místo, kde jsme se měli s Pražskými domy teprve sejít, abych okouknul, kde co je a na co bych se tak při vycházce Jakuba mohl zeptat, abych u toho vypadal pokud možno moudře :-). A protože bylo zataženo hnusně tmavou nízkou oblačností, ani jsem si s sebou ten den nebral foťák, protože se to zdálo být úplně zbytečné. Když jsem se ale vpodvečer vrátil vlakem do Dobřichovic, hned na nádraží bylo patrné, že podmínky jsou velmi zvláštní: Přirozená mlha kolem Berounky se totiž smísila s těžkým kouřem z dobřichovických komínů takovým způsobem, jak jsem to ještě za dlouhých 11 let, co v Dobřichovicích žiju, nikdy neviděl.
Když jsem šel po lávce přes řeku, bylo jasné, že teď by se naopak foťák velice hodil, protože mlha kolem řeky byla zcela specifická a navíc po cyklostezce šla právě nějaká osoba v tom - z pohledu kompozice záběru - nejlepším možném místě. Kdybych si zaběhl domů pro foťák, stálo by mě to 3 nebo 4 minuty, během kterých by zásadním způsobem ubylo světla a postava by se přesunula úplně jinam, takže pokud jsem ten záběr chtěl zachytit, musel jsem ho pořídit mobilním telefonem. Ehmmm, kdybyste jen věděli, jak ukrutně nerad fotím mobilním telefonem! Za celý rok 2020 jsem mobilem pořídil pouhých 12 fotek, z toho dvě právě při této příležitosti. No a když jsem fotky udělal, bylo hned jasné, že jde o technicky mimořádně špatné záběry. Přesto v sobě měly něco, co mě přesvědčilo, že než snímky definitivně vyhodím, pokusím se na nich trochu popracovat v postprodukci a celý poměrně dlouhý proces jejich přeměny z mizerného výcvaku po, myslím, docela neobyčejnou fotografii jsem podrobně - i s ukázkami meziproduktů - popsal na svém osobním blogu ve speciálním článku Návrat z výletu do černobílého světa. Docela mě ale překvapilo, že to vypadalo, jako kdyby si v každém kroku sama fotka určovala, jak by se ráda proměnila, aby se světu líbila: Postupně se nakonec v obrazu skoro samy oddělily dva rozdílné světy - ten bližší barevný a ten černobílý v pozadí, které nakonec daly fotografii i finální název a příběh, který se na tomto základě může rozběhnout v různých variantách v hlavě ctěných pozorovatelů.
č.9: Návrat z výletu do černobílého světa (2020)
Louka s cyklostezkou u pěší lávky přes Berounku, Dobřichovice
Nedlouho po vytvoření konečné podoby této fotky vyhlásila americká fotogalerie PhotoPlace Gallery pro novou připravovanou výstavu zvláštní téma "Dreamscapes and Vision", což se mi zdálo být podobně neuchopitelné podivné téma, jako je podivná tahle moje fotka. Snímek jsem do galerie zkusil poslat a dostal jsem se do konečného výběru, takže se fotka objevila na výstavě ve Vermontu. No a když jsem viděl, že Američani na tenhle obrázek docela zabírají, zkusil jsem ho ještě poslat do mezinárodní soutěže San Francisco Bay International Photo Awards, kde fotka získala zlatou medaili a Cenu galerie, takže pak celé září 2020 visela v docela prestižní ACCI Gallery v centru Berkeley. No a když pak s odstupem půl roku fotka ještě přivezla čestné uznání z velké celosvětové soutěže v Tokiu, musel jsem se smířit s paradoxní skutečností, že největší "díru do světa" z mých fotek udělal původně mizerný snímek pořízený v rozporu s mým bytostným fotografickým přesvědčením v rychlosti a třesu mobilním telefonem. Inu, i cesty fotek jsou, zdá se, nevyzpytatelné.
Vidíte, udělali jsme okruh kolem devíti reálně vystavených fotografií a dostali jsme se zpět na začátek. Teď je čas na několik bonusových fotek, které ani přímí návštěvníci výstavy nemohli vidět naživo ale jen na obrazovce počítače. I když - ta první z bonusových fotek v divadle rovněž celou dobu výstavy pobývala, jen nevisela na zdi, ale stála odložená za gaučem ve skladu. Jako jediná z deseti pro výstavu připravených fotek se totiž nekvalifikovala na žádnou z místních zdí. Byla pořízena přímo na vycházce s Pražskými domy, když jsme z Nového Města jednorázově uhnuli směrem na Královské Vinohrady, v chrámu svaté Ludmily na Náměstí míru. Jak mi k fotce namítl jeden z mých přátel, fotka by to byla docela pěkná, kdyby na ní nebyly ty divné barevné skvrny! :-)
č.10 online bonus: Modlitba za barevný svět (2019) - Chrám sv. Ludmily, Vinohrady
Další fotografie vznikla jen asi hodinku před tou předešlou, právě při cestě na sraz u vinohradského chrámu svaté Ludmily. Je z Anglické ulice, kde stojí jeden dům s čistě zrcadlovou fasádou, což sice láká ke stisknutí spouště, ale záběr bývá trochu nudný. Když se však v jednolitém zrcadle otevře některé z oken, to je pak jiná a situace hned vypadá o něco napínavěji :-).
č.11 online bonus: Okno do říše za zrcadlem (2019) - Anglická ulice, Vinohrady.
Z vycházky po Pankráci jsme tu měli již mrakodrap V-Tower (fotka č.5), nejmodernější businessová část této pražské čtvrti však nabízí i další zajímavé obrazové náměty. V tomto průchodu jednou z administrativních budov je zrcadlový strop, který realitu pod sebou obrací vzůru nohama. Pak stačí výslednou fotku obrátit zpět "na nohy" a mohou vzniknout podivné výseky reality, kde není na první pohled úplně jasné, co je skutečnost a co jen její reflexe. Ale tak to prostě v našem dnešním nejistém světě chodí a do budoucna to bude jen stěží lepší.
č.12 online bonus: Pilíře nejistého světa (2019)
Administrativní komplex Unipetrol na Pankráci (otočeno o 180 stupňů).
Další fotografický bonus nás zavede až do centra Prahy k Vltavě. Některé věže naší stověžaté Prahy se totiž zrcadlí na hladině řeky a to zrcadlení může mít hodně rozdílnou podobu, ve zvířené vodní stopě po některém z parníků dokonce tak rozdílnou, že není úplně jasné, která věž je která.
č.13 online bonus: Pražské věže - Vltava poblíž Karlova mostu
Zatím jsem se jako fotograf pohyboval výhradně na pravém břehu Vltavy a tohle je první exkurs do úplně jiné části města. Protože však covidový blázinec v posledním roce a půl měl významný dopad i na vycházky po Praze, troufl jsem si sem dát i následující fotku. Vznikla na konci prvního přísného omezení pohybu v souvislosti s tehdy novou epidemií, kdy se na konci dubna začali v úplně prázdných ulicích Prahy objevovat první nesmělí chodci a podobně se postupně osmělovalo se svými prvními jarními paprsky i slunce, jako kdyby si ani ono netroufalo porušit přísná bezpečnostní opatření a víc než jindy pracovalo na dálku z domova :-).
č.14 online bonus: Konec sluneční karantény (2020)
Hradčany, Nové zámecké schody pod hradní Rajskou zahradou, Praha
V létě 2020 nastala výrazná úleva a zdálo se, že epidemie postupně docela rychle odezní. Život se dostal do celkem běžných obrátek a uskutečnilo se i několik regulérních akcí Pražských domů - než se na podzim běžný život opět víceméně zastavil. Z toho krátkého prázdninového vytržení je i následující fotka vzniklá cestou na jednu z vycházek v nejostřejším letním poledním žáru na 1. nástupišti pražského Hlavního nádraží, kdy mi kolemjdoucí spěchající na vlak v prudké změti světel a stínů připomínaly modelky promenující se po speciálně nasvětleném přehlídkovém molu.
č.15 online bonus: Na nádražním molu (2020)
Nástupiště pražského hlavního nádraží
Jak už jsem říkal, díky akcím Pražských domů se mi stává, že jsem občas donucen mít čas na rozhlížení a na focení. Takhle jsem se jednou po vycházce a společném posezení u piva vracel domů až večer a na Smíchovském nádraží mi o kousek ujel vlak, takže jsem měl skoro celou hodinu na zevlování. Vlastně poprvé jsem zkusil, co uvidím, když se v nádražním vestibulu podívám vzhůru (kolikrát už jsem tudy jel a vždycky jsem kamsi pospíchal, takže mě to nikdy nestihlo napadnout). No a ono to nahoře bylo celkem zajímavé, tím spíš, že někdo teprve nedávno očistil veliké stropní lustry, na kterých dlouhá léta povlávaly zaprášené pavučiny místních vypasených pavouků.
č.16 online bonus: Dvojité oko (2020)
Lustr ve vestibulu Smíchovského nádraží, Praha.
Během červnové vycházky v roce 2020 to opravdu dlouho nevypadalo na žádnou novou fotku, protože celou dobu vycházky intenzivně lilo. Nakonec jsme ale vešli do jednoho z domů na Karlově náměstí a zde, v mázhauzu domu zvaného U Bílého beránka se na stropě objevila zřetelná postava široce rozkročeného bojovníka, který je zjevně připraven porazit jakéhokoli soupeře. Hmmm, že má tenhle obyčejný stropní ornament do postavy bojovníka daleko? Neberte mi, prosím, tu iluzi! :-)
č.17 speciální bonus: Bojovník (2020)
Mázhaus domu čp.555 na Karlově náměstí, Praha
Jeden v našich výpadů do jiných pražských čtvrtí nás zavedl i do krásného moderního Gočárova kostela svatého Václava ve Vršovicích. Uvnitř této vpravdě monumentální stavby jsme setrvali skoro hodinku, takže bylo dost času na hledání netradičních záběrů. Co se asi např. stane, když stupňovitý strop pozoruhodné stavby převedeme do svislé polohy, takže hra světel a stínů rázem nabyde takové podoby, se kterou běžný návštěvník kostela nemá bezprostřední zkušenost. Jestli nějaká fotka stoprocentně nemohla vzniknout jinak než v přímé souvislosti s Pražskými domy, je to tahle.
č. 18 speciání bonus: U svatého Václava (2020)
Interiér kostel sv. Václava ve Vršovicích (pootočeno o 90 stupňů).
Vida, nakonec jsme původní porci devíti doopravdy vystavených fotografií různými bonusy a nafukováním rozšířili na celý dvojnásobek. Jsem rád, že jste se mnou vydrželi až do konce této netradiční prohlídky a věřím, že vás aspoň některé fotografie zaujaly. Pokud vás k této fotokolekci nebo k okolnostem jejího pořízení něco speciálního zajímá, máte nějaké připomínky, doplňující informace nebo otázky, můžete mi nechat komentář pod tímto článkem nebo mi pošlete rovnou e-mailovou zprávu na adrese pvapenik@centrum.cz. Ostatně - pár zvídavých otázek na mě měla i kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová, a výsledkem byl náš malý rozhovor o focení a o fotkách. No a pokud se vám náš dnešní rychlý průlet po vizuálních zajímavostech spojených volně s projektem Pražské domy líbil, vůbec se nebudu zlobit, když se o tom zmíníte i dalším lidem, které zajímá Praha a pražské motivy na fotkách. budu se těšit, že naše další komentovaná prohlídka této ne zcela tradiční výstavy bude třeba právě s nimi :-).
Děkuji vám za čas, který jste prohlídce mých fotek věnovali, i za příjemnou společnost a budu se těšit zase někdy na shledanou. Samozřejmě, moje fotky si můžete dál prohlížet především na mém fotowebu www.petrvapenik.cz (.com, .eu), ale i na instagramu nebo - často s košatým komentářem - na mém osobním blogu.
Commenti