Pražská výstava fotek Helmuta Newtona - Helmut Newton in Dialogue

Řeknu to poctivě hned na začátku: S fotkami Helmuta Newtona - ať je světově proslulý, jak chce - mám už dlouhá léta problém, většinou se mi nelíbí, štvou mě a rozčilují, místo umělecké pokory, jak si ji představuji, v nich nalézám spíš - pro mne obtížně akceptovatelnou - pýchu a aroganci, a nepřiznávám tvůrci část z kladů, nad kterými plesají jeho obdivovatelé. Na druhou stranu, už to, že mě tento fotograf některými svými fotkami dokáže vytočit, znamená, že v nich něco zvláštního uloženého být musí, jinak by mi jeho fotky byly prostě lhostejné.

Vzpomněl jsem si na svého oblíbeného fotografa Josefa Sudka a na jeho celoživotní boj s hudbou Leoše Janáčka: "Jeho hudba se mi nelíbí," přiznával pan Sudek, "dokonce ani nepoznám, kdy orchestr ještě ladí a kdy už hraje. Ale když to má u lidí, kteří hudbě rozumějí, takový světový úspěch, tak ten blbej budu asi já!" Pro mě je tenhle Sudkův dávný přístup, ta vytrvalá odhodlanost hledat a přijmout věci mimo své vlastní meze, velmi osvěžující, zvlášť v době, kdy na každém kroku (internet je pro to vysloveně požehnaným místem) vidím plody nevzdělaných arogantních hlupáků, samozvaných rychlých odborníků na cokoli, kteří si lebedí ve vlastní omezenosti a jednou provždy utvořeném neměnném názoru na vše kolem sebe, zatímco jakoukoli cizí odborností, rozhledem a vzděláním zcela pohrdají, protože oni přece "vědí své" a žádný namyšlený intelektuálský floutek jim nebude nic vykládat o tom, jak vypadá a podle jakých pravidel funguje svět za humny ostře vymezujícími jejich myšlenkovou vesnici. Velmi nerad bych se svým přístupem a vztahem k okolnímu světu taky zařadil do toho početného zástupu namyšlených pohrdačů, a když už se to snad má přece jen stát, ať je to - pěkně v dávném sudkovském duchu - aspoň po náležitém boji :-).

Jedno staré moudré přísloví praví: "Žába na dně studně si myslí, že nebe není větší než poklička hrnce." Tak abych sám nebyl právě takovou žábou, rozhodl jsem se využít zajímavé možnosti a prohlédnout si pražskou výstavu Helmut Newton in Dialogue, kterou připravilo Museum Kampa ve spolupráci s galerií Kicken Berlin, aby v kontextu tvorby některých jeho fotografických předchůdců, současníků i následovníků představilo snímky slavného německo-australského fotografa Helmuta Newtona (1920 - 2004), "jednoho z nejprogresivnějších a také nejkontroverznějších fotografů druhé poloviny 20. století", umělce, který během svého života výrazně ovlivnil a proměnil především estetiku módní fotografie a fotografie aktů a stal se i vyhledávaným portétistou osobností ze světa showbusinessu. A já jako obdivovatel krásných fotek i praktický fotografický kandrdas jsem šel zároveň do výstavního sálu bojovat s vlastními předsudky a hledat to, co v mých očích Newtonovu doposud mně známou tvorbu nějak polidští a učiní pochopitelnější a stravitelnější.

Pozn.: Fotky vybraných vystavených fotografií jsem udělal po dohodě s pracovníky Musea Kampa, kteří mně ani ostatním návštěvníkům v záznamu nijak nebránili, pouze se nesmí při focení používat blesk. Samozřejmě, občas jsou vzhledem k uspořádání vystavených děl vidět nějaké odlesky, ale fotky tu mám jen pro ilustraci, tak snad se kvůli tomu blízcí pana fotografa (ani galerie Kicken Berin, která jeho vystavovaná díla vlastní) moc nerozčilí a nebudou to považovat za umělecké znevažování.

Hned na začátku nejrozsáhlejší části expozice, která je věnovaná prakticky výhradně jen H.Newtonovi (vstupní sál obsahuje vybraná díla Newtonových předchůdců a zároveň inspiračních zdrojů - např.E.Blumenfelda, F.Drtikola, Horsta P.Horsta nebo pozoruhodnou a německými nacisty za války zlikvidovanou židovskou fotografku vystupující pod jménem YVA (E.Neulanderová) ), v jejímž berlínském ateliéru mladý H.Newton v roce 1936 začínal své námluvy s fotografií), je umístěná série Newtonových portétů dobových celebrit. Na ukázku jsem nevybral ani slavný nabubřelý "imperiální" portrét A.Warhola ani provokativní zpodobnění R.Welschové či odvážněji eroticky laděné fotky, ale celkem obyčejný ale kompozičně moc pěkně udělaný portrét britské herečky Charlotte Ramplingové.

V oblasti módní fotografie určitě nelze H.Newtonovi upřít novátorský přístup, který z něj učinil doslova fotografickou celebritu, ostatně ne nadarmo pracoval 23 let pro redakce časopisu Vogue. A zase - když dokážeme přejít vizuálně opulentní a zjevně i záměrně provokativní snímky (kde jinde už by měly hrát rozhodující roli emoce - nehledě na to, jestli pozitivní či negativní - když ne v oblasti módy, reklamy na módu a módního businessu?), najdeme i úžasnou práci s prostorem i se světlem často na poměrně malých formátech.

Byť se na výstavě výjimečně na fotkách objeví i barva, drtivá většina fotek je černobílá, což zvlášť u módní fotografie může vypadat podivně a trochu anachronicky. Není ale - podle mého - nic lepšího než právě černobílá fotka, když chcete zdůraznit tvar, kontrast a výraznou linii, a fotky na výstavě to výborně dokumentují.

Některé fotky jsou považovány opravdu za ikonické, nicméně mně nic neříkají - sem patří i fotka, kterou Amerika považuje skoro za vrchol symboliky, organizátoři pražské výstavy ji zvolili za profilovou fotografii, která je na všech reklamních materiálech, přičemž kdyby vylezla z mého fotoaparátu (pan Newton snad promine, ona je ve skutečnosti samozřejmě o dost hezčí a kontrastnější než na téhle mé reprodukci ze sálu), vyhodil bych ji jako nepoužitelnou :-).

Svébytnou součástí výstavní kolekce jsou akty, na kterých Newton zpodobňuje modelky jako "silné, aktivní a sebevědomé ženy v moderní civilizaci." Využívá přitom svérázně inscenované scény často s ozvami berlínské dekadence 20. let 20. století ale pracuje třeba i s tématem fotky silně kontrastujícím prostředím pařížského hřbitova Père-Lachaise nebo s divokými zvířaty. Zatímco třeba velkoformátová fotka vnadné modelky s několika řetězem upoutanými slony mi byla vysloveně nesympatická, Nastassju Kinski s hadem jsem vzal na milost :-). Mimochodem jako jedna z mála "obnažených" fotek právě tahle splňovala to, co bych sám od aktu očekával - tedy decentní a něžnou poklonu ženskosti; nemůžu se ale zbavit dojmu, že na některých Newtonových fotkách nahé ženy působí spíš dojmem podivných chlapáckých monster, ze kterých jde strach, já bych jim alespoň - pokud bych je potkal - rychle uhnul z cesty. Ale je pravda, že asi nejsem ten pravý, kdo by měl posuzovat akty: Sám je nefotím a - s jedinou, nakonec stejně neuskutečněnou výjimkou - jsem po tom nikdy ani netoužil. A když už chci konečně jednou vyfotit akt, místo krásné ženské modelky trapně využiju jen nepříliš vzrušujícím dojmem působící říční proudy :-) (viz článek Říční akty aneb Berounka bez závoje).

Nevím, jestli to byla jen náhoda, ale zaujalo mě, že ve výstavní síni v době mé návštěvy početně výrazně převažovaly ženy. Zůstanu u konstatování skutečnosti a nebudu se pouštět do neumělých výkladů, i když několik laických teorií mě samozřejmě napadlo.

Je zajímavé, jak se v uzavřeném procesu dokáže roztočit doslova kolotoč slávy: Slavný fotograf na sebe nabaluje další slavné umělce, slavné spolupracovníky i slavné modelky (ty doposud neslavné svou slávou přetavuje na slavné), díky tomu získává další slavné zákazníky a slavné podporovatele. Nestačí už fotit s jednou slavnou modelkou, ale je třeba slavných modelek dostat do záběru najednou co nejvíc, pak se bude kolotoč slávy točit donekonečna jako perpetuum mobile. Na této fotce se sešel podle jmen, která poznává dokonce i takový neználek módního světa, jako jsem já, doslova dobový výkvět světového modelingu, jen dostat na jedno místo všechna ta slavná těla musel být výsledek enormního logistického vzepětí. Vyšla z toho fotka, která by asi měla všechnu tu slávu koncentrovat a násobit. Je jistě pěkná a naprosto profesionálně vyvedená, ale pro mne z ní crčí vypočítavost a výlučnou ji činí "osoby a obsazení", zatímco téma, příběh, světlo jsou věci zcela vedlejší. To jsou ty fotky, u nichž rozhodující roli hraje podrobná popiska ("Cože, je tam i Cindy Crawford? Která z nich to je, ukaž!").

Naopak, doslova s otevřenou pusou jsem hleděl na tuhle v mých očích skoro dokonalou a neobyčejně nápaditou fotografii, ke které jsem se pak asi desetkrát vracel. Co na tom, že je neskrývaně stvořená pro obchod a vydělávání peněz, to neberu jako žádnou automatickou dehonestaci fotografické krásy a neobyčejného výtvarného účinku.

V sále představujícím světové inspirační Newtonovy zdroje (návštěvník si mimochodem právě prohlíží "Drtikolův koutek") i jeho české následovníky si můžete prohlédnout, jak vypadá velkoplošné "postelové" zrcadlo, plácnout sebou na pohovku a s pohledem vzhůru si představovat, jak fotíte, či snad jak jste foceni :-).

Zdá se vám, že jsem vás ošidil o ukázky nějakých hodně peprných erotických fotek, kterými se to jinak ve výstavním sále jen hemží? Částečně máte pravdu. Vím totiž, jak umějí být blogy či sociální sítě alergické na erotické motivy, pokud vím, několikrát už převzaté odhalené a jakýmsi neosobním algoritmem nepřesně vyhodnocené ženské ňadro vedlo k zablokování autora článku a mně se do téhle potenciální konfrontace na mém osobním blogu - zvlášť po nedávné vlně blokací kvůli zcela nevinným vloženým odkazům - opravdu nechtělo, zvlášť když pouhým ňadrem to tedy u Helmuta Newtona opravdu nekončí :-). Proto tedy následující dvě fotky jsou k dispozici pouze zde na speciálním fotoblogu, na kterém zároveň vítám všechny, kteří sem právě dorazili po prokliku z mého osobního blogu. Ano, jinak úplně stejný článek o výstavě Hemuta Newtona je zde o dvě fotografie z výstavy bohatší. Opět jde o porovnání dvou obrazů, které tvoří v mých očích protiklad: Na jedné straně samoúčelná a přitom vlastně paradoxně i velmi chladná erotická fotoexhibice na fotce Eva mit Pickelhaube ( (ostatně vzhledem k bohaté starorakouské tradici budou jistě mnozí z vás vědět, co to pěkné tradiční české slovo "piklhaubna" znamená :-)).

Naproti tomu stojí pro mne téměř dokonalý fotografický příběh, ve kterém se ocitá v průběhu focení díky důmyslnému uspořádání scény i sám fotograf spolu s obnaženými modelkami jako podivuhodným pracovním nástrojem a navíc i s přihlížející vlastní manželkou. Divák si jen říká: Co asi v tenhle okamžik jednotlivým aktérům fotopříběhu právě letí hlavou? Takové fotky mám rád!

No a na závěr autor sám, snad i nám posílá polibek z míst, do kterých už před 15 lety odešel. Fotka je z jeho pobytu v Praze v roce 1988, kdy zde spolupracoval s několika fotografy nastupující české generace, především s Tonem Stanem (v pozadí vlevo) a Gabinou Fárovou , jejichž několik fotek je pro zajímavost a pro srovnání na výstavě taky k vidění. Kolotoč inspirace se naštěstí točí dál, ať si o tom občas mně podobní remcalové myslí, co chtějí :-).

Je možné zformulovat nějaký optimistický závěr? Asi ano: Našel jsem si mezi mnoha vystavenými pracemi řadu těch, které považuji opravdu za krásné, inspirující, podnětné, naopak i mnoho těch, které mě i nadále spíš děsí, nebo z nich na mne sálá vypočítavost, naschvál či provokace bez viditelného účelu. Helmut Newton ve své tvorbě dokázal zjevně obojí, což se zdaleka o všech provokujících a exhibujících fotografech říct nedá :-).

P.S.: Výstava Helmut Newton in Dialogue (Fashion and Fictions) je v pražském Museu Kampa k vidění do 28. října 2019, každý den od 10:00 do 18:00 hodin. Základní vstupné je 220.- Kč, pro studenty, učitele a seniory (nad 60 let) 120.-Kč, pro děti do 6 let zdarma, rodinné vstupné (dva dospělí + tři děti do 15 let) za 390.- Kč. Je možné využít i kombinované vstupné do kompletně celého muzea (základní vstupné 330.-Kč) případně do celého muzea a navíc i do nedaleké Werichovy vily (základní vstupné 380.-Kč). Podrobnosti je možné dohledat přímo na webu Musea Kampa www.museumkampa.cz