Schodiště domu U Černé Matky Boží

Minulý týden jsme si udělali s jedním mým přítelem-fotografem výlet do Prahy na fotovýstavu. Řekl jsem si, že vyrazím jen nalehko a nebudu s sebou tentokrát tahat nic těžkého na focení, takže jsem na foťák namontoval svůj nejmenší a nejlehčí objektiv, pevnou padesátku. K čemu bych na takové výstavě potřeboval širší záběr, že? Nakonec jsme ale neplánovaně navštívili ještě moc zajímavou výstavu o geometrii v architekturním díle Jana Blažeje Santiniho v domě U Černé Matky Boží a když jsme výstavu opouštěli, dostal jsem se vlastně poprvé v životě ve velmi dobrých světelných podmínkách na tamější nádherné schodiště. Příležitost jako hrom - a já se svým pevným objektivem nemohl zachytit skoro nic z těch fascinujících křivek, protože nešlo dosáhnout většího odstupu. Dovedete si asi představit můj fotografický "pláč a skřípění zubů", když jsem všude kolem sebe viděl spoustu úžasných záběrů a nic z toho se mi nevešlo do hledáčku. Jediné, co jsem si z návštěvy kromě zážitku z neobyčejné výstavy odnesl, byla jedna neuspokojivá fotka pořízená úplně odspodu schodiště a přesvědčení, že se na návštěvu kubistické architektonické perly vydám co nejdříve znovu, tentokrát už lépe vybavený.

Pevnou padesátkou bohužel nedosáhnete v poněkud stísněných podmínkách náležitého odstupu a nedostanete do záběru to, co byste si představovali. Ale z první návštěvy jsem si přinesl aspoň motivační fotku schodiště z přízemí, odkud svým tvarem a světelnou pointou připomíná žárovku. Fotku jsem umístil na facebook jako "namlsávku" s příslibem, že brzy budou následovat i takové fotky, jaké bych si opravdu představoval.

Za pouhých osm dní jsem se na schodišti ocitl znovu, tentokrát hned s několika objektivy včetně svého nejširokoúhlejšího (17-40 mm), přece jen - takové ohnisko dává o dost víc možností, jak obraz komponovat. Na schodech jsem strávil docela dost času hledáním záběrů a v některých případech i čekáním na kýžené světlo, na záběr z přízemí domu ale nemá zas až tak velký vliv, jestli je venku právě jasno nebo zataženo tmavými mraky, efekt "žárovky" nastane tak jako tak :-). Aspoň si tedy můžete porovnat záběr s předchozí fotkou a udělat si představu, jaký vliv na výsledný obrázek má použité ohnisko.

V prvním patře domu najdete kavárnu otevřenou po náročné rekonstrukci v roce 2002, v dalších dvou patrech se pak nachází stálá expozice Český kubismus. Půvabná šroubovice schodů ale pokračuje vzhůru a při focení musíte mít trochu trpělivost, protože na schodech se často promenují okouzlení turisti i místní fotografové. Sám jsem se pustil do focení tak vehementně, že jsem si vůbec nevšiml, že za mnou už nejspíš drahnou dobu čekají další zájemci o zajímavý záběr, kterým se moje vlastní tělesné křivky nezdály pro upomínkovou fotku z Prahy dost dobré :-).

Ve čtvrtém patře se konají příležitostné výstavy a standardně tady výstup po schodišti končí, i když následuje ještě jedno patro. Tady jsem asi dvacet minut zevloval a čekal, až venku vyjde mezi aprílovými mraky aspoň na chvilku sluníčko, protože jsem chtěl, aby vykreslilo na osvětlené stěně mřížoví stínů, protože bez něj byl obraz mnohem plošší a méně zajímavý. Vzbudil jsem zájem nějaké paní, která se domnívala, že nejspíš nemůžu najít výstavní prostory, ale uklidnil jsem ji, že jen čekám, až bude prostor nad schodištěm správně nasvícený, a když se dnes nedočkám, přijdu zase zítra :-).

Pohled na schodiště shora je neméně úchvatný. I tady si můžete trochu hrát se stíny, třeba na následující fotce jsem se snažil, aby z přítmí vystupovala jen část šedavých schodů, protože si myslím, že to fotce jinak omezené ve dvou rozměrech plochy dodá víc plastičnosti. Mimochodem, tento záběr je asi nejvíc ovlivnitelný přítomností návštěvníků, protože je v něm vidět kdokoli, kdo se objeví v jakémkoli místě schodiště, takže to zase chtělo trochu trpělivosti.

Když slunce venku nesvítí dost silně na to, aby se na stěně vytvořila stínová mříž, zase se dá lépe soustředit na "dvoušroubovici" schodů a zábradlí. I proto, myslím, následující fotce víc sluší černobílé podání.

V místech přechodu z temnějších nižších do světlejších vyšších pater se dají na stěnách schodiště nachytat nejrůznější podoby světel a stínů a záleží jen na naturelu každého fotografa, jaká stínohra mu udělá největší radost.

Výlet "po schodoch, po schodoch" končí tam, kde začal, v přízemí, s velkou schodištní "žárovkou" nad hlavou, navíc s iluzí zubatých schodů jako ozubeného kola zvláštního soukolí, do něhož s bázlivou zvědavostí nakukujeme a modlíme se, aby se - doposud klidné jako dřímající sopka - nedalo do nezadržitelného drtivého pohybu. Ale zvědavost a touha žasnout, myslím, vždycky nakonec z dlouhodobého pohledu nad obavami zvítězí. A zvlášť ve srovnání se spoustou jiných rizik všude kolem - to, že vás zuby překrásného Gočárova schodiště právě při vaší návštěvě rozdrtí na prach, je přece jen o dost méně pravděpodobné, než že odtud odejdete v euforii z krásy výsledků lidského génia :-).

Samozřejmě, dům U Černé Matky Boží na nároží Celetné ulice a Ovocného trhu si zaslouží pozornost i z mnoha jiných důvodů než jen kvůli svému - jakkoli pozoruhodnému - schodišti, takže až sem třeba zase někdy zavítáme na návštěvu, určitě si najdeme mnoho dalších zajímavostí. Sluší se ale ještě podotknout, že na schodiště je možné se dostat volně hlavním vchodem kolem pokladny, pokud budete chtít zajít na některou ze zdejších výstav, vstupenky se dají koupit právě jen dole v pokladně, to jen abyste se nemuseli zbytečně vracet z vyšších pater. Nahoru je samozřejmě možné vyjet i výtahem, ale mezi námi, není to zdaleka ono! :-)